"Tati, já už nechci chodit na karate! Já chci zpívat!"

Soustředění sboru Bruncvík v Hříběcím 2013

Bruncvíci opět jedou na tábor a opět Vám budou psát, co tam dělají, jak se mají, jak jim chutná žemlovka a jak zlobí Lenku.

2013-08-31 - Sobota - napříč Afrikou

Co se mi nejvíc líbilo?

Jak jsme dělali na laně, že jsme chodili poslepu a u Lenky jak jsme stavěli most přes silnici. (Vlkoš)
Vyhlašování a ceny. A bojovka – chůze mezi stanovištěm, jak jsem si to proběh. (Žeblata)
Bojovka, že to bylo dlouhý. Bylo příjemný chodit v tom lese mezi stromama a skákat. (Blud)
Překvapení náhlého vzestupu. (Žižel)
Strašně mě překvapilo, když jsme vyhráli a strašně se mi líbil ten dort. (Brum)
Jak jsme museli jít po stromu a balancovat a byla to zábava celkově. (Podiva)
Asi ty sladkosti. (Hvězdoň)
Já ten dort. (Jeduch)
Střílení z luku. (Žuk)
Bojovka – to celé provedení, jak to bylo dlouhý. A vyhlašování. (Kochan)
Že mě pochválil Vojta Kovář. (Mozol)

2013-08-30 - Pátek - cestujeme porůznu

Předposlední den naší velké cesty neměl žádný cílový bod, cestovali jsme, kam nás nohy vedly, cestu jsme si zpříjemňovali různými hrami, až nás cesta dovedla k velkému moři. Mnoho z nás využilo tuto možnost k osvěžení, nejstarší z cestovatelů dokonce okusil krásu několikametrového skoku ze skály. Cestou od moře padl návrh, že bychom následující den mohli uspořádat na posledním kontinentu naší cesty malý koncert, vytvořili jsme pozvánky a po doplutí do Kapského Města je rozeslali do všech koutů Afriky. Ovšem nemilá věc se stala několika členům naší výpravy. Jak jsme šli, tu jednomu, tu druhému vypadl z kapsy plátěný šátek a ten se měl vmžiku stát kořistí pro místního obyvatele. Bylo tedy nutno co nejrychleji šátek sebrat a vrátit se ke své skupině, kam se cizí neodvážil. Po uložení všech tkanin do toren jsme se u místního řezbáře naučili vyrobit buben zvaný džembe. Výroba je to prostá; stačí osekati kmen stromu do tvaru kanalizační trubky a potáhnout ho pravou kůží z tvora, který se jmenuje umělák. Tím vznikne blána, kterou doladíte pomocí tužky a provázku a džembe je na světě. Zajímavým zakončením dne bylo setkání se dvěma českými cestovateli, kteří do Afriky zamířili ze Severní Ameriky, kde pobývali u jistého indiánského kmene. Vzájemně jsme si vyměnili zážitky z cest a nakonec jsme jim my, cestovatelé pověřeni Vojtou Náprstkem, pověděli, kam naše kroky míří zítra - projít nebezpečnou "Náprstkovou stezkou", která vede z jihu na sever Afriky. Ti dva dobří muži nám chtěli nějak pomoci, uspořádali proto pro nás indiánský rituál, jehož náplní je naučit se překonat svůj strach. Snad nám i toto pomůže překonat zítřejší, poslední a nejnáročnější etapu na cestě domů.
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 30.8. někdy během 21. století, Cape Town

Co se mi nejvíc líbilo?

Koupání. (Žuk)
Ten Železný Jan. Já jsem se ho nebál, uvažoval jsem, jestli ho mám odemknout nějakou dobu. (Prkoš)
Nejvíc mě naštval ten pes, když mě kousnul jak jsme rozdávali ty pozvánky. (Žeblata)
Ta bojovka po tom laně, protože to bylo bez svíček. Osvobodil jsem Železnýho Jana a trochu jsem se bál, když se zvednul. A pak jsem si tam rozbil čunču. (Vlkoš)
Ten příběh před tou bojovkou. (Hvězdoň)
Lom, protože se rád koupu. (Sobík)
Ten lom, ale zas se mi nelíbilo, že jsem si tam nemoh koupit párek v rohlíku, protože bylo zavřeno. (Miloň)
Jak jsem moh ležet u ohniště, že to bylo měkký a u toho jsem poslouchal pohádku. (Blud)
Bojovka, hlavně jak jsme byli v tom lese a bylo tam nádherný ticho a klid na přemejšlení. (Kochan)
Bojovka, být v tý tmě a v přírodě a jít jen podle lana. (Podiva)

2013-08-29 - Čtvrtek - cesta Asií

"Konišiuá" - tak nás zdravili lidé kolem nás. Přání dobrého dne se nám dostalo v zemi vycházejícího slunce, pro nás to znamenalo den strávený v Asii. Celý den jsme poznávali různé zvyky, sporty a vůbec charakteristiky tohoto kontineentu. Jeden muž v Tokyu nás zavedl na zápasy sumo. Dva obrovití pánové, kteří si nemohli vidět ani na špičky nohou, se snažili svého soka přetlačit - většinou vítězil ten, který měl větší váhové dispozice, tzn. mohl se lépe opřít do soupeře. Když na nás přišel hlad, pojedli jsme v mistní restauraci tradiční asijské jídlo (pro nás středoevropany je to spíše příloha) rýži. Jak velí asijská kultura, nikoliv příbory, nýbrž nástrojem pro tuto činnost ne zcela vhodným. Další důležitý zvyk, který jsme v asii poznali, bylo sypání mandal. Tyto většinou kruhové obrazce mají soustřeďovat sílu a mohou být až nečekaně velkých rozměrů. Usypali jsme proto také mandaly a v čínském znakovém jazyce je podepsali. Vrchol dne však měl teprve přijít. Po vydatné (a rychleji snězené, než v případě rýže) večeři jsme shlédli hru tradičního japonského divadla Nó nazvanou "Hra o čínské okupaci Tibetu". Groteskní pohled na přísně se tvářícího Japonce a jeho vysmáté druhy byl důležitou součástí naší cesty. Poskytl naší výpravě odlehčení od strastí náročného cestování a velmi nás pobavil. Tím jsme zakončili naše putování po sousedním kontinentu a míříme dál po světě, ze kterého už nám mnoho neprobádaných míst nezbývá.
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 29.8. čtvrtého pětisetletí a prvního třináctiletí, altán japonské zahrady

Co se mi nejvíc líbilo?

Že můj tým vyhrál suverénně nad všema ostatníma týmama. A pak určitě to divadlo, protože to bylo komický. Obdivuju ty asijský občany jak dokážou sedět v tom svým asijským sedu, tak bych nedokázal sedět hodinu. (Žižel)
Že jsem lepší v přetahování než Tomáš. Pak ta bojovka byla zajímavá, šlápl jsem do vody a spadnul jsem. (Brum)
To divadlo se mi strašně líbilo, bylo strašně vtipný, že tam dělali „ue“. (Prkoš)
Přetahování a to divadlo bylo srandovní. (Žuk)
To sumo a jak jsme jedli to rizoto, to mně chutnalo. (Hvězdoň)
Sumo, předtím jsme se tam s Petrem rvali. (Sobík)
Prej Vojta jak Ferrari – nene, Mazda – jo. (Vlkoš)
Jak mně chutnalo to rizoto, to bylo výborný. A to divadlo to bylo vtipný jak se furt Honza gebil. (Blud)
Divadlo, jak Honza se nemoh udržet a pořád se gebil. (Kochan)
Divadlo jak Vojta kecal nesmysly. (Podiva)

2013-08-28 - Středa - bláznivá plavba

Plavit se z Jižní Ameriky do Polynésie, co je to za bláznivý nápad? Eduard Ingriš se rozhodl potvrdit teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie a na balzovém voru Kantuta na druhý pokus podnikl úspěšnou plavbu. My jsme se plavili v jeho vlnách a taktéž jsme potvrdili, že je možné po mořském proudu (s pomocí linkového autobusu) dorazit až do Polynésie. Dokonce jsme tuto trasu i změřili, ve výsledku měří 247 Polynéských kilometrů (cca 100 m od kašny k rohu náměstí v Telči). Navštívili jsme různá zajímavá místa (zámek Telč) a narazili na našeho známého průvodce, který nás provázel před třemi roky. Nezbytný rozchod na zakoupení místních cenin, směnit sponzorský předmět za cokoliv s domorodci (hra vyměň nálepku Bruncvík za cokoliv) a pak hurá zpátky na cestu. Cesta vorem byla náročná, naštěstí všichni plavení přežili bláznivou cestu a mohli pokračovat v objevech pro České Národní muzeum.
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 28.8. 2010 a něco, balzový vor na cestě z Polynésie

Dovětek: Asi mi z té cesty už přeskočilo. V noci se mi zdál sen, ve kterém jsem potkával všechny své dosavadní průvodce a ti mi připomínali, co jsem za dobu cesty prožil. Jako kdybych neměl zapomenout na každého z nich a vylíčit Vojtovi Náprstkovi dopodrobna, co se zde událo a zaznamenat vše poctivě do detailu..

Co se mi nejvíc líbilo?

Bojovka se mi líbila nejvíc, že sem šel a teď tam byl někdo a říká „Vlci jsou hladoví“. (Prkoš)
Dyť to byl Vojta Kovář. (Vlkoš)
Ale já jsem místo toho slyšel "my jsme hladoví". (Prkoš)

Bojovka. Honza na člunu – takhle tam byl (předvádí pózu, pozn. red.) – noty, banjo a Niagára… (Vlkoš)
No tak prohlídka určitě a to měření náměstí. Ale neudělali jsme ho na šířku. (Kochan)
Na zámku ta výzbroj rytířů. (Žuk)
Mně se líbil rozchod a jak na nás Vojta zařval vlci už jsou hladoví a jak jsme vás vyrušili při čtení. (Jeduch)
Asi ta bojovka, dělat si srandu z vedoucích. Měl jsem říct Honzovi, že má pěkně rozladěnou kytaru a řek jsem to Kovářovi. (Podiva)
Jak jsem ukecával jednoho obchodníka, aby mi tohle vyměnil (ukazuje průvodce o Praze v Polštině, pozn.red.). A v bojovce jak jsem šel a chtěl jsem se opřít o strom a opřel jsem se o Vojtu. (Žižel)
Jak na mě Vojta vybafnul za stromem. (Blud)
Jak Honza byl na tom člunu a já jsem neslyšel ten potok a myslel jsem, že jdu po trávě a šel jsem v potoku. A teď mám ještě trochu mokrý boty. (Miloň)
Mně se líbilo, jak jsem se najedl v restauraci a jak jsem si dal potom kafe. (Hrb) Ty piješ kafe? (red.) Už odmalička. To mě máma naučila takový rituály. Bohužel… (Hrb)
V bojovce – nepoznal jsem, kdo Adélka s Martou jsou a chtěl jsem být vtipnej a originální. (Hrb)
Včera nejvíc ta bojovka. Nejlepší bylo, jak jsme šli do toho kopce a nemohli jsme najít svíčku. (Hvězdoň)
Nejlepší byl ten Honza jak tam ležel ve člunu, myslel jsem, že usne. (Žeblata)
Nejvíc se mi líbil nožík, který jsem si koupil a který mi Vojta zabavil. (Krasoň)
Na noční bojovce se mi nejvíc líbily holky, mluvily zajímavě s těma knížkami a vlastně jsme tam neměli nic za úkol. (Krasoň)
Mně se líbilo klip-klap. (Nepřej)
Město Telč. (Nechval)

2013-08-27 - Úterý - cesta džunglí

Po rozvláčné a náročné cestě předešlého dne jsme přiletěli na letiště v Rio de Janeiru, odkud naše další kroky směřovaly směrem k džungli. Tady už šlo o život, neboť v džungli jak známo žije mnoho druhů hmyzu, plazů a dalších skupin zvířat, o jejichž schopnostech se ví pramálo. Proto jsme vzali za vděk ceduli u vstupu do divokých končin džungle. Toto jest její znění:
Jak přežít v džungli
1. Pokud je stonožka delší než 10 centimetrů, je smrtelně jedovatá. Pavouci čím menší a barevnější, tím jedovatější. -- Smést ze sebe, bez milosti zašlapat, zabít, zbavit se jakéhokoliv hmyzu na těle. A rychle!
2. Oblečení je okamžikem vstupu do džungle mokré. A mokré také zůstane po celou dobu pobytu zde. Budete jen rozlišovat mezi "úplně mokré", například po břebrodění řeky - a "pořádně vyždímané". V takových podmínkách vše začíná plesnivět a po čase hnít.
3. Bez správného přístupu k životu je vše ztraceno. Následujte proto příklad cestovatele Otakara Batličky, který své životní krédo vyslovil mimoděk už v patnácti letech na pohlednici svému otci (půl roku po svém útěku z domova), když z Jižní Ameriky napsal: Nemám kde spát, nemám co jíst, mám se nádherně!
Našemu bezpečnému průchodu džunglí napomohl i cestovatel Roman Příhonský (autor cedule), náš dnešní průvodce. Radou i činem podporoval celou výpravu a po zdárném překonání těžkých úseků jsme mohli vydechnout. Odpočinku jsme využili k výrobě různých etnických nástrojů s dávnou známou našeho průvodce, paní Kateřinou Andršovou. Dorazit do další civilizace už byla hračka, těžký úsek cesty nás čeká zítra, pokusíme se na voru doplavit do Polynésie!
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 27.8., prvního roku tohoto data po zániku Země, Amazonská džungle, třetí liana zleva

Co se mi nejvíc líbilo?

Nejvíc mě bavily masožravý rybičky, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovaly. Jak se háčkem vytáhly za špendlík. (Prkoš)
Mně se líbila výzdoba s tou žábou a s papouškem a pak ta hra chytání rybiček. (Vlkoš)
V džungli se mi líbilo, jak mně Pišta posypal hmyzem a oni to ze mě museli sundat dřív, než mě to kousne. A já to schytal nejvíc. (Kochan)
To prolézání hadů v džungli a nesměli jsme se jich dotknout. (Žuk)
To ždímání v džungli. (Jeduch)
Jak jsme u Pišty museli prolézt tou pavučinou. (Podiva)
Jak na Petra vysypali ty hnusy a museli jsme je očišťovat a jak jsme lovili ty rybičky. (Blud)
Jedině se mi nelíbilo, že pršelo. (Miloň)
Líbila se mi ta africká ukolébavka Ngangajé jaó. Pobavilo mě, jak jsem se oddal tomu, když na mě Pišta sypal ty pavouky a takovej ten různej hmyz. (Hrb)
Mně se líbil papoušek a žába. Taky se mi líbilo, jak na Mikuláše sypali ty žížaly a on hrozně ječel. (Hvězdoň)
Budíček a výzdoba. (Žeblata)
To se mi nejvíc líbili ty hadi, protože byli hnusný. (Krasoň)
Spánek. (Nechval)

2013-08-26 - Pondělí - blud

Bloudění - tak bych nazval dnešní den. Neurčitost celého dne se zračila ve ztrátě kompasu na počátku dne, od té doby jsme se mohli spolehnout pouze na intuici a mapu, po ztrátě mapy nám zbyla jen ta intuice. Bezcílně jsme bloumali krajinou, která neskýtala mnoho možností k povznesení ducha. Pak přece jen se našlo pár jedinců, kteří zdatně odolávali trudomyslnosti. Vymýšleli různé hry pro celou skupinu a brzy výprava opět hýřila dobrou náladou. Do veselého hraní se náhle zjevil mužík ze zdejší krajiny, který nám posunkovou řečí vysvětlil, kde je nejbližší civilizace, v níž si opatříme mapu a kompas. Šťastně jsme dorazili do městečka o pětistech obyvatelích a opatřili nezbytnosti pro náš další posun. V další destinaci byly opatřeny letenky směr Jižní Amerika, ale o tom zase zítra.
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 26.8. druhého milénia a 13 let, letiště v severoamerickém zapadákově

Co se mi nejvíc líbilo?

Zkouška. (Kochan)
Asi ta nová písnička, ale jak se jmenuje, to si nepamatuju. (Jeduch)
Vyrábění flétny. (Brum)
Jak jsme si užívali... (Vlkoš)
Jak Petr předváděl kraviny v tom čtení v tom Káá-Aáá-Déé (Americký klub dam - pozn. red.). (Žeblata)
Jak jsme hráli ty židličky a Pišta vždycky přestal hrát (na piáno - pozn. red.). (Blud)
Mně se líbil táborák vevnitř. (Žuk)
Petr jak předváděl, on dělal třeba tohle (ukazuje, jak zpíval) a pak toho králíka. (Hvězdoň)

2013-08-25 - Neděle - den s eskymákem

Brrrrrr, to je zima! No jak by nebyla, když jsme se probudili za polarním kruhem severní polokoule. I Eskymo Welzl, náš dnešní průvodce, nám říkal, že dnes je chladněji, než bylo v minulých dnech, dokonce předpovídal vydatný déšť. V drsných podmínkách chladného severu Kanady jsme strávili den s místním národem inuitů. Zažili jsme spoustu srandy, ale i nebezpečí. To, když se skupina cestovatelů vydala se třemi inuity (my jim říkáme častěji používaným slovem eskymáci) napříč krajinou směrem k jihu. Tu skupina narazila na tekoucí řeku, což domorodce zasmušilo, neboť netušili, jak se přes ni mají dostat (byli to zástupci jedné z nejsevernějších větví etnika, kteří dlouho neviděli vodu v tekutém skupenství bez prosekání ledu sekerou). Jeden z nich se však rozhodl dostat se na druhou stranu a přes drsný proud doploval až na druhou stranu řeky. Jenomže vysílen, nemohl ani stát na nohou, jak byl vyčerpaný. Výprava u sebe neměla ani jeden provaz, tak se milí polárníci museli vysvléci až do spodního prádla a ze svého šatstva vytvořit provaz, kterým zachránili vyčerpaného inuitu a dopravili jej zpět na svůj břeh. Na jiném místě výpravy čekaly na tuleně. Protože jak známo, tuleni věří člověku až ve chvíli, kdy dotyčný projeví silnou vůli a dokáže stát na špičkách a v mírném podřepu 60 čtvrtminut. A vskutku, několika cestovatelům se to povedlo. Místní náčelník zase připravil celé naší výpravě hru na hledání skrytých částí své tajenky - v našich končinách tomu říkáme puccle (nebo tak nějak). Největší legraci jsme zažili s cestovatelem Františkem Běhounkem. Nejenže je to muž jadrného vystupování, on hlavně neumí řídit vzducholoď, ačkoliv nám to tvrdil. Na palubě vzducholodi Karel byla naše společnost a zmíněný polárník, let ovšem skončil po zhruba 2 kilometrech, kdy se již tak dost rozkymácená vzducholoď odmítla dále posouvat vzduchem a zamířila přímo k zemi. Po hladkém přistání do sněhu a ledu se zjistilo, že nikdo není vážně zraněn a jediný, kdo přišel k úhoně, byl loďmistr. Chtěl se něčeho napít, tak z nedostatku tekutin v tlumocích mu každá skupina nosila sníh, který vlivem lidského tepla roztával na pitnou vodu. A tak český cestovatel nezhynul žízní. Nicméně po opětovném příchodu do tábora dostali ostatní přeživší hlad, v iglů však zůstaly jen kousíčky masa na kostech. I vrhli se všichni na ohlodky a po pár minutách nezbylo než spousta kostí a chrupavek. Kosti se prý na něco použijí, jenomže co s chrupavkami? Přece do koše! Ale ouha, koš byl na druhé straně iglů a přes polovinu sněžného stavení nesmí nikdo kromě inuitů. Tak házeli všichni vesele ty chrupavky do koše rovné čtyři půlmetry od nich. Nakonec jsme si zahráli oblíbenou eskymáckou hru "na zrcadlo", což všechny velmi bavilo, neboť bylo zapotřebí doslova "překecat" svého druha.
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 25.8. cca 170 let od narození Tondy Dvořáků, prochladlé iglů kdesi na severu Kanady

Co mě nejvíc potěšilo?

Žižel: Že celej můj tým měl hvězdičky.
Sobík: Ovesná kaše.
Brum: Že ta první hra bude tak těžká.
Mozol: Běhání.
Hrb: Že jsem si mohl v noci zaběhat.
Blud: Že běhal jenom Mikuláš.
Krasoň: Že blbnu s klukama.
Miloň: Že jsme v každý hře byli jako poslední.
Hroznata: Že jsme nemuseli ven na táborák.
Drahota: To mě taky nejvíc potěšilo.
Žeblata: Běhání v dešti.
Podiva: To stání v tramvaji. (hra čekání na tuleně)
Nechval: Že jsem si udělal dobrou polívku.
Vlkoš: Večeře.
Kochan: Asi ten pětiboj.
Jeduch: To nošení vody na lžičkách.
Žuk: Taky ty lžičky.
Prkoš: To jak jsem kreslil mapu.
Hvězdoň: To mluvení s Mikulášem.

2013-08-24 - Sobota - australská stopovačka

Dnešní den nás čekala velmi dlouhá cesta do Austrálie. Naším průvodcem po kontinentu byl cestovatel Alois Topič známý svou náklonností k původním obyvatelům nejjižnějšího kontinentu. Hned ráno nám představil svého dávného přítele Ondřeje Tichého a jeho ženu Karolínu, kteří se zajímají o hudební nástroje aboriginců. Ukázali nám různorodé předměty, které k úžasu přítomných vydávaly zajímavé zvuky, např. kus plochého klacku (tzv. bullraw) připomínal dunivý vítr, neméně důležitý nástroj pro tamní kulturu je didgeridoo, trubka instalatérského tvaru, do které se "prdí" (popis hry na nástroj je převzat ze společného rokování cestovatelů po skončení produkce). Odpoledne jsme se rozhodli, že prozkoumáme zdejší končiny, i vydali jsme se pátrat po zvucích buše, které nás zavedly do kruhu hrajících aboriginců. Ti nás naučili zdejší oblíbenou hru zvanou "Ha-ka tu-i-ki la-mu pa-tu", ve které se běhalo v pětiúhelníku mezi rohy obrazce, v každém rohu bylo zapotřebí třikrát se v předklonu otočit, navíc mezi rohy stál rozkročený aboriginec čekající na podlezení. Austrálie je zajímavý kontinent, místní domorodci jsou také velmi zajímaví, bohužel čas nám velel odrazit od břehu země protinožců a zamířit dále, abychom nasbírali další zajimavé předměty a zážitky pro České Národní muzeum Vojty Náprstka. Hakááááá!!!!!!
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 24.8.2013 někdy mezi léty 1500 a 2015, kdesi v australské buši

Co se mi nejvíc líbilo?

Žižel: V noci mi zavolalo nějaké neznámé číslo.
Miloň: Asi ta hra před fotbalem, jak jsme hráli.
Vlkoš: Že byla bojovka.
Drahota: Fotbal.
Jeduch: To, že jsem hned vypadnul v tý australský honičce.
Krasoň: Mluvení večer. My jsme si tady povídali hrozný věci :)
Sobík: Bojovka.
Mozol: Fotbal.
Blud: Ten fotbal byl dobrej.
Hvezdoň: Fotbal.
Hroznata: Bojovka.
Žeblata: Ten fotbal.
Podiva: Že budu běhat.

2013-08-23 - Pátek - cesta do neznáma

Klucííííí, na nástupiště! Jede to ze sedmičky! Zaberte pro nás kupéčko, abysme nemuseli až do Tábora stát! Jsme tu všichni? Tak zamávat maminkám a hurá na cestu!
Celá tlupa táborníků dorazila do Tábora bez úhony, ovšem do jednovozové lokálky z města husitů směřující na Horní Cerekev, která je určena cca 40 cestujícím, bylo zapotřebí dostat třicet cestovatelů a stejný počet původních cestujících, skoro to vypadalo jako pokus o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Nicméně po malé objížďce autobusem a opětovným přesunem vlakem jsme konečně dorazili do cíle naší cesty. Zahráli jsme si pár her a natěšeni na téma letošního tábora, zasedli jsme v bytě Vojty Náprstka. Bylo tam mnoho přátel a známých jeho rodiny a po nějaké době se objevil i velký cestovatel navrátivší se právě z cest. Ten nás požádal, abychom pro nově vznikající České Národní muzeum sesbírali různé artefakty z naší cesty po světě. Budeme cestovat, poznávat nové zvyky, kultury, nová místa a sbírat cennosti pro Vojtu Náprstka, který to vše uloží do vybudované instituce.
Z deníku neznámého cestovatele ze dne 23.8. kolem roku 2013, Hříběcí u Horní Cerekve

Co se mi nejvíc líbilo?

Žeblata (Kuba): Táborák, ty jména.
Hvězdoň (Šimon): Mě taky asi ty jména.
Žuk (Martínek): Ten táborák.
Jeduch (Daník): Stavění těch obrazů.
Miloň (Matyáš): Mě bavilo lítání po tom lese a sbírání těch věcí.
Kochan (Míša): Asi ta cesta.
Blud (Jáchym): Mně se líbila ta cesta, zabydlování a vybalování bylo taky dobrý.
Prkoš (Lukáš): Ta cesta vlakem.
Sobík (Beník): Táborák.
Nepřej (Max): Jak jsem udělal ten oheň.
Hrb (Mikuláš): Jak jsem usnul.
Mozol (Petr): No, cesta sem byla nejlepší.
Hroznata (Radan): Cesta.
Krasoň (Vojta R.): Mně se líbíš ty.
Drahota (Sam): Nejvíc asi ta cesta sem.
Vlkoš (Davídek): Mně se nejvíc líbilo u ohně ty jména.
Podiva (Tomáš): Asi jak jsme hráli u ohně.
Nechval (Oskar): Adresáta se nepodařilo zastihnout.
Žižel (Ondra P.): Adresáta se nepodařilo zastihnout.
Brum (Štěpán): Adresáta se nepodařilo zastihnout.