"Tati, já už nechci chodit na karate! Já chci zpívat!"
O Bruncvíkovi
Před dávnými léty, po smrti svého otce Žibřida, vládl v české zemi kníže Bruncvík. Po třech letech vlády se rozhodl vypravit se do světa. Své manželce Neoménii oznámil, že chce vydobýt do znaku lva. Vyměnil si s manželkou prsten a řekl: „Neuvidíš-li prsten po 7 letech, nebudu již naživu“. Dal osedlat 30 koní a odjel. Doprovázeli ho rytíři.
Poznali různé země, ale jednou na moři je zastihla bouře. Uviděli žlutou zář nad ostrovem a pocítili silnou vůni. Byla to zář a vůně jantarové hory. Měla tu moc, že kdo ji spatřil a ucítil, byl k ní navždy připoután. Bruncvík s družinou museli vystoupit na břeh. Marně se pak snažili z ostrova uniknout. Téměř všichni zemřeli hladem. Zůstal jen Bruncvík se starým rytířem Baládem. Ten věděl, že každým rokem na ostrov zalétá velký pták Noh. Aby Bruncvíka zachránil, zašil ho s mečem do koňské kůže. Zanedlouho se Noh objevil a odnesl Bruncvíka do hnízda ke svým mladým. Hladová mláďata se na něho vrhla, ale Bruncvík je posekal mečem a uprchnul do lesa. Tam uslyšel řev; lítá saň zápasila se lvem. Protože se vydal do světa pro znak lva, rozhodl se lvu pomoci. Udatně mečem zutínal hlavy devítihlavé sani a když mu docházely síly, lev skokem roztrhl saň vedví a ulehl mu k nohám. Od té doby byli stále spolu.
Jednou Bruncvík z vysoké hory spatřil daleko v moři hrad krále Olibria a šel ho požádat o pomoc k návratu domů. Král mu ale uložil nejdřív osvobodit jeho dceru Afriku od draka Baziliška a půjčil mu svůj koráb. Baziliškův hrad hlídaly zuřivé obludy, ale Bruncvík s věrným lvem je přemohli. V paláci našel Olibriovu dceru, obtočenou hady. Afrika jej varovala před hrozným Baziliškem, který se měl právě s družinou vracet, a dala mu posilující prsten. Najednou byla síň plná syčících hadů, které Bruncvík s posilujícím prstenem a lvem pobili. V tom se do síně vřítil obrovský drak Bazilišek a nastal nový a dlouhý boj. Když Bazilišek padl, zůstal na zemi ležet i krvácející Bruncvík. Olibriova dcera Afrika ho ošetřovala a přitom se do něj, jak už to při první pomoci bývá, zamilovala. Po uzdravení se vrátili na hrad k Olibriovi, ale ten, místo aby Bruncvíkovi pomohl domů, oženil jej s Afrikou. Bruncvíkovi se však stýskalo po manželce Neoménii. Jednou ve sklepení našel starý ostrý meč a vyměnil ho za svůj. Dozvěděl se od Afriky, že meč má čarovnou moc; poručí-li se mu, seká hlavy. Bruncvík toho využil a s výhružkou, že nechá usekat hlavy celému královskému dvoru, jej konečně pustili i se lvem domů.
Před Prahou si Bruncvík oblékl poustevnické roucho a se lvem se vydal na svůj hrad. Bylo tam hlučno a veselo, protože se k Bruncvíkovu zděšení vdávala jeho žena Neoménie. Bruncvík se nedal poznat, jen vhodil prsten do číše Neoménie a na vrata napsal: „Ten, který před sedmi léty vyšel, je tu“. A odejel na jiný svůj hrad. Ženich s družinou ho jel hledat a zabít, ale kníže Bruncvík použil čarovného meče a usekal jim hlavy. Poté sezval pány a zemany a slavili návrat. Mezitím manželka našla prsten a s otcem ho začala hledat. A konečně se celá zem zaradovala z Bruncvíkova návratu. Ten nakázal, aby v celé české zemi bylo na brány a korouhve namalováno znamení bílého lva v červeném poli.
Když Bruncvík zemřel, lev skonal steskem na Bruncvíkově hrobě. Zázračný meč byl v Praze zazděn do pilíře Karlova mostu, vedle něhož je socha Bruncvíka s ležícím lvem. Až bude v české zemi nejhůře, povstane svatý Václav s blanickými rytíři, uchopí Bruncvíkův meč a useká hlavy všem nepřátelům české země.